Jen trochu štěstí | 1. část

20. prosince 2016 v 23:42 | Ev. |  Když se snažím literárně tvořit
Rozhodla jsem se na blogu zveřejnit jakýsi příběh, který jsem někdy v létě začala psát na wattpad. Za prvé nemám čas, chuť ani nápady na nové články a za druhé bych chtěla znát názor někoho dalšího, jestli se vám to líbí nebo mi to totálně zhejtíte. Napsala jsem tehdy čtyři kapitoly a podle toho, jak se na to budete tvářit, se rozhodnu, jestli tady na blogu zvěřejním další tři, popřípadě jestli budu pokračovat v psaní. Já jsem si to po sobě po několika měsících četla a docela mě to bavilo (samochvála smrdí), navíc jsem si včera naprosto neplánovaně koupila od kámošky notebook, kterej je menší (a má funkční obrazovku, pořád jsem ještě nebyla schopná jít si to nechat opravit) než ten, co mám doma, takže až se na něm naučím psát, mohla bych si ho brát do práce a pokusit se tam něco sesmolit ve volných chvílích.

Předem bych vám chtěla říct, že neumím psát, a blog a předtím pár slohovek ve škole jsou jediné věci, které jsem kdy psala, chtěla jsem to zkusit, tak jsem zvědavá, co na to povíte jako čtenáři. :)

Na úvod

Lena je mladá číšnice pracující v jedné hotelové restauraci v Mnichově. Se svým životem však není ani zdaleka spokojená. Práce jí ani tak nevadí, to, co jí chybí, je láska. Nikdy však nemůžeme vědět, co si pro nás život přichystá zrovna dnes.

1. Můj podělaný život

Rychle kouknu na hodiny. Za deset minut šest. Hurá, konečně budu moct jít domů, zaraduji se v duchu a dál přerovnávám lahve s pitím v chlaďáku. Teď už jen doufat, že se nic nestane, nemůžu se dočkat, až si doma dám sprchu a zamířím rovnou do pelechu. Na chvíli zase začnu přemýšlet o tom, kam můj život vlastně vede, ale ještě před tím, než začnu upadat do deprese, mě vyruší něčí hlas.


"Leno, ty jsi tu ještě? Už můžeš jít domů. Jo...abych nezapomněl, zítra tě tu budu potřebovat o trochu déle."

"Dobře, stejně nemám nic lepšího na práci... Mějte se."

Jedna z mála věcí, kterou mám na svojí práci ráda, je kolektiv, kterého jsem již několik měsíců součástí. Sice se pořád neodvážím svému nadřízenému tykat, jak to dělají snad všichni ostatní, ale cítím se tam docela dobře. A to už je u mně co říct, jsem strašně stydlivá a plachá.

Cestou ze šatny se ještě zastavím za mojí věrnou a nejspíš jedinou kamarádkou Katjou na recepci.

"Tak co, Leni, už míříš domů?"

"A taky už se nemůžu dočkat, až tam budu! Přišla jsem se s tebou jen rozloučit, hodně štěstí s těma...ehm...našima úžasnýma hostama."

"Díky," zasmála se, protože obě moc dobře víme, jak dokáží být někteří zákazníci nároční, "jo a co děláš o víkendu? Nepodnikneme něco?"

Tohle mě vždycky zahřeje u srdce. Často se mi nestává, že by se mnou někdo chtěl dobrovolně trávit čas. Tedy kromě Katjy. Konečně jsem našla nějakou spřízněnou duši a tu, takzvanou, nejlepší kamarádku.

"Jasně, vždyť víš, že na tebe si čas udělám vždycky," mrkla jsem na ni spiklenecky a konečně jsem zamířila k tomu vytouženému východu. Teď už alespoň s úsměvem na tváři, jsou lidi, co mě potěší i takovou maličkostí.

Vycházím ze dveří, když do mě najednou z pravé strany někdo narazí. Následuje dost efektivní rozletění se všech papírů, které si ten člověk nesl. Ani jsem se nestihla pořádně rozkoukat a ve stavu rozčilení jsem chtěla začít nadávat. Co za idiota nemůže dávat pozor na cestu, sakra?! Když jsem však zvedla hlavu a pohlédla do temně hnědých očí asi 30ti letého týpka, hrdlo se mi sevřelo.

"Omlouvám se..." a taky se obávám, že moje omluva nebyla ani slyšet. A za co bych se měla omlouvat?! Vždyť do mě narazil on, bože, Leno, ty jsi fakt nemožná, musíš být ze všeho tak podělaná?!


"To já se omlouvám, moje chyba, zamyslel jsem se a nějak jsem přestal vnímat okolí."

Dobře no, tak se omluvil...a navíc se tak úžasně usmál...sakra, seber se, holka!

V tu chvíli jsme se oba sklonili k zemi a začali sbírat popadané papíry. Naše ruce se setkaly nad jedním z nich a já tu svoji ihned s úlekem stáhla. Radši už jsem se na něj ani nepodívala a snažila jsem se co nejrychleji vypadnout pryč.

"Tak...na shledanou," zahuhlala jsem a pelášila jsem směrem k autobusové zastávce.

Paráda, Leno, to ses teda vyznamenala!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 21. prosince 2016 v 13:01 | Reagovat

Heh, líbí se mi, jak hned v prvních kapitolách se seznámí hlavní hrdinové celého příběhu. Většinou holka a kluk :-D No, předpokládám, že z toho bude nějaká romantika se zápletkou, ale nakonec všechno dobře dopadne :-D Každopádně je to hezký, mně se to líbí, jen je z toho znát to klišé, ale to vůbec nevadí! :-)

2 Ev. Ev. | Web | 21. prosince 2016 v 22:46 | Reagovat

[1]: Já jsem to měla dál vymyšlený trochu jinak, než obvykle tyhle příběhy bývaj :D

3 Natálie Natálie | Web | 21. prosince 2016 v 23:23 | Reagovat

30 letého týpka.. :D to jako fakt? :D ale jinak jo, myslím, že je to suprovní začátek... :)

4 Monica. Monica. | Web | 22. prosince 2016 v 12:13 | Reagovat

Pamatuju si ten příběh, jak jsem ho četla na wattu a dost mě bavil. Mrzelo mě, že jsi tam v něm nepokračovala, takže za mě určitě pokračuj! Vypadá to dost lákavě :)

5 Angel :) Angel :) | Web | 24. prosince 2016 v 18:15 | Reagovat

Som zvedavá ako to bude pokračovať ďalej :)

6 Gabriella Gabriella | Web | 25. prosince 2016 v 20:13 | Reagovat

Páni zní to dobře :)

7 buttercup buttercup | Web | 1. ledna 2017 v 9:33 | Reagovat

"neumím psát" my ass, srsly. to vidím, jak neumíš psát -.- :D námět se mi zdá super, určitě si počkám, jak to bude pokračovat. a vyhovuje mi i délka, víš co, že je to tak akorát. no, jen tak dál, jen tak dál muahah. :3
šťastnej novej rok! ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama