22-08-2016

22. srpna 2016 v 15:24 | Ev. |  Deník
14:16
Já jsem tak totálně bez inspirace a celkově bez života. Byly časy, kdy jsem měla v hlavě spoustu článků a teď mi všechno přijde jako kravina. Jsem se rozhodla napsat pár bodů - důvodů, proč jsem poslední dobou tak negativní. A tím jsem se rozhodla svoji negativitu podpořit a rozvíjet, gratuluji si.

1. NEJASNÁ BUDOUCNOST
V mojí mysli je stále ta stejná otázka: Co se mnou sakra bude? Nedokáže mi na ni nikdo odpovědět a i když já bych měla vědět, co vlastně chci v životě dělat, momentálně to absolutně netuším, ale to já jsem netušila snad nikdy, hlavně v deváté třídě při výběru střední. V podstatě nemám žádnou motivaci, možná snad peníze, ale pak si vzpomenu, že je stejně všechno na nic a i tenhle jediný motivační prostředek zmizí. Dostala jsem se zpátky do bodu, kdy se bojím. A bojím se všeho. Nejradši bych ani nevycházela ven, i když v hloubi duše chci, moje tělo to prostě nedává. Nemůžu jít ani se psem na procházku, natož abych šla někam shánět práci. (nejsem si jistá, ale člověk, který neví, jaký tenhle pocit je, moji situaci nejspíš nepochopí a zním teď asi jako největší ufňukánek a srab)



2. DEPRESE, SAMOTA, NIC SE MI NECHCE
I když se na všechny ty starosti snažím moc nemyslet, pořád tu budou a ty problémy se samy nevyřeší. Což mě uvrtává víc a víc do mých stavů deprese a úzkosti. Zároveň jsem hrozně sama. Bez kamarádů, bez společnosti (ok, byla jsem s kámoškou v kině, ale viděla jsem se s ní asi po sto letech, takže to zase sto let trvat bude, než se uvidíme). Tohle je druhý z mých největších smutků. Prostě nemám nikoho, s kým bych si jen tak někam zašla a pokecala. Nikdo na mě nemá čas (všichni víme, že je to jenom výmluva, protože kdyby ten člověk chtěl, tak si na mě čas udělá) a když už mi někdo něco slíbí, tak se pak radši už ani neozve. Přijde mi, že lidi, se kterými jsem ještě docela nedávno měla nějaký vztah, se mi čím dál víc vzdalují a i když se mi již předtím zdálo, že nemám nikdo, teď opravdu NIKOHO nemám. Když teď vím, jak je můj život nesmyslný a že jsem všechno zvorala, jak se jen dalo, přijde mi, že nemá smysl cokoliv dělat. I když jsem se v posledních dnech pustila do znovuobnovení svojí nyní málo používané angličtiny a podle sešitů ze střední jsem se snažila pochopit ty jejich divný časy, přičemž jsem zjistila, že na internetu je všechno vysvětlené mnohem lépe a naše učitelka byla fakt k ničemu. Takže si píšu všechno znovu a snažím se to dostat do hlavy. Možná je to dobrý start k novému začátku. Něco zkouším dělat, snažím se být produktivní (stejně tak jako s blogem, cítím se špatně, když nemám žádný nápad na článek a snažím se to nějak změnit, chci pořád psát, alespoň v něčem mám jasno). Ale moje deprese jsou stejně silnější a cítím, že mi chybí nějaká kámoška nebo kámoš a nebo možná konečně nějaká ta láska. Neumím se s nikym seznámit, je mi z toho všeho zase špatně...


3. BRÁCHOVO PŘÍTELKYNĚ
Teď budu možná znít jako žárlivka (teda nevím, jestli mu mám co závidět), ale ta holka mě poslední dobou vytáčí úplně neskutečně! Minulý týden jsme s bráchou natírali chatku, takže jsme u toho trochu kecali a já se dozvěděla, že když jsme měli jet na jednu akci, na kterou jsem chtěla jet taky, ale NAŠTĚSTÍ mi bylo ten den špatně. Jeho mladá mu prý řekla, že mě nechce vzít s sebou. Ano, přesně takhle mi to brácha řekl, že mě ONA NECHCE VZÍT S SEBOU! Přitom brácha řídí a já bych se tam s největší pravděpodobností připojila k jiným lidem, kteří už tam byli, protože kdo je na ten její ksicht zvědavej. Holčičko, pověz mi, kdopak vás pořád někam vozil, když tvůj nabíječ ještě neměl řidičák? Ptala jsem se bráchy, jestli jsem jí něco udělala nebo tak a on mi odpověděl: tý asi udělali všichni něco. Ona prostě proti všem něco má a každýho pomlouvá. Nejhorší na tom je, že si před všema hraje na kamarádku a sotva ten člověk odejde pár metrů dál, tak už ho pomlouvá. Vážně, možná je to mezi mladýma dneska trend, ale je tohle normální? Nejvíc mě stejně - s prominutím - nasrala, když vezl brácha někdy v červenci kámoše na zkoušky do Německa. Museli jet někdy brzo ráno, protože je to docela daleko (asi 90km) a brácha nejdřív mluvil se mnou, tak jsem mu řekla, že bych jela s ním, protože nechtěl jet zpátky sám a já prostě miluju Německo, beru snad každou příležitost se tam podívat, i kdyby to mělo být jenom z auta. Pak jel za ní a když se vrátil (s ní samozřejmě), tak za mnou už ani nepřišel a asi po hodině nebo po dvou mi napsal na fb, že nemusím jezdit, že jede s ním ona. Tak jsem se zeptala "a ani nesmím?" a on na to odepsal - cituji: "no nevím :D", což v překladu znamená něco jako "nemůžeš, ta moje pipina tě nenávidí, takže ti zkazí výlet do Německa, který miluješ". Ok no, možná trochu přehnaný překlad, ale naprosto pravdivý a mně vyhovující. Tuším, že tohle už jsem tu někde v deníku psala, ale fakt mě to vytočilo. Kdybyste viděli, jak si hraje přede mnou na největší kámošku a jak je milá a do očí by mi nic z tohohle neřekla (přiznávám, že já takovou odvahu taky nemám, ale já se aspoň nechovám jako svině a když je to bráchovo mladá, tak se ji snažím alespoň v tichosti vytrpět)


Na závěr zjišťujeme, že mě trápí stále ty stejné věci a že jsem se za několik měsíců absolutně nikam nepohnula. Jen mám asi potřebu, pořád si někomu stěžovat a vnucovat mu svoje problémy. To znamená, že je budu vnucovat i vám, protože blog je pro mě úžasná možnost se ze svých problémů vypsat (i když to vlastně nic neřeší a pořád je mi stejně na nic). Pak se divím, že mě nikdo nemá rád, když jsem pořád tak negativní. Ale věřte mi, že když s někým jsem, tak se snažím být vpohodě, i když v tu chvíli to pro mě vlastně není žádný problém, protože když jsem s někým jiným, tak je mi o něco lépe a na tu chvíli mám dostatečně lepší náladu. Ta deprese na mě dopadne až pak, když jsem sama doma a zjistím, že to byla jenom nějaká jednorázovka a že ty sliby jsou vlastně jen prázdné fráze. Vážně lidi, jak si děláte nový kamarády? Já tomu pořád nechápu, nejde mi to, asi umřu úplně sama.

A na závěr něco trochu pozitivního? Včera - respektive dnes v noci - jsem se dívala na závěrečný ceremoniál Olypijských her a pořád jsem přemýšlela, jaký je to asi pocit tam být (ok, možná to tak pozitivní zase nebude), ať už jako sportovec nebo dobrovolník nebo divák. Celkově jsem olympiádu nijak nesledovala, ale všichni ti sportovci mají můj obdiv. A taky jsem si říkala, že bych na svoji zemi chtěla být taky tak hrdá. Což se mi u Česka nejspíš nikdy nestane.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Heaven Heaven | Web | 22. srpna 2016 v 18:20 | Reagovat

"mezi mladýma trend" neuraž se, ale teď zníš jako nějaká babča, co si stěžuje sousedce :D ale taky nemám ráda tohleto chování... před tebou kamarád a za tvými zády někdo úplně jiný :/
nejsem ve tvé situaci, takže asi nemůžu moc dobře poradit... no, kamarády si taky velmi těžko vytvářím. Jelikož nikam moc nechodím a neumím se seznamovat, kde bych se asi hledala? Jediné kamarády mám ve škole a nějaké z tábora, kam se dlouhé roky jezdila, ale napíše někdo z nich? Nene, po zbytek roku jsem jim u zadnice... Občas, třeba teďka o prázdninách, si přijdu sama, ale pak si řeknu, že takovou pohodičku bez otravný školy si zase dlouho neužiju... Blog určitě v tomhle pomáhá, vypsání pocitů a myšlenek a tak :)

2 Ev. Ev. | Web | 22. srpna 2016 v 18:28 | Reagovat

[1]: Já se oproti nim ve svých necelých jednadvaceti cítím stará :D navíc jsem taková jiná než ostatní v mým věku a mladší lidi, celkově přemýšlím jinak a tak :D

3 Michal Michal | Web | 22. srpna 2016 v 19:41 | Reagovat

Myslím, že tak 99% lidí neví, co chce dělat. A když už to někdo ví, tak to často nedělá, což je možná o kapánek depresivnější. A když už to někdo ví a dělá, tak zjistí, že to vlastně nechce dělat.

Ale uznávám, že chytit kormidlo života je docela dobrá věc. Jen ho udržet. A kdo ví jak na to? Nikdo. Každý si to musí hledat sám.

4 crazyjull crazyjull | Web | 22. srpna 2016 v 19:41 | Reagovat

Tak snad si brzy uděláš jasno v tom, co chceš. :) Tak to s tou přítelkyní naprosto chápu, také by mě to dost naštvalo.

5 Dana Dana | Web | 23. srpna 2016 v 9:22 | Reagovat

Budoucnost je vždy nejasná i přesto že budeš mít nějaký plán, tak to nakonec vše může dopadnout nějak jinak. Přesto je hlavní nějaké cíle pro začátek mít. Pokud tě zrovna nic nepadá, zkus se podívat dolů ve svém blogu. Ty cíle jsou reálné, ale musí se na nich pracovat ne si je jenom někam napsat. Nauč se anglicky, začni cestovat a požizuj si fotky z cest, které budeš publikovat na svém blogu. Díky zpětné vazbě zjistíš, zda ti fotit jde nebo co máš zlepšit a časem si tě jistě někdo všimne. Buď se opravdu budeš živit focením, nebo se s někým seznámíš v cizině a najdeš práci tam, nebo si tě všimnou nějaké firmy, které uvidí že máš sledovanost a budou chtít, aby jsi psala recenze na jejich výrobky. Ve volném čase se můžeš učit vařit a v cizině si přividělávat v restauraci jako pomocná kuchařka. Hlavní problém je, že se obklopuješ lidmi, kteří tě utěšují. Vytváříš si tak podvědomě pouto na depresivní stavy, protože možek vidí že aby se k tobě chovali hezky, tak ti musí být špatně. To je kravina a takových lidí se zbav. Přijímej kritiku a z každého názoru si něco odnes, kromě utěšování které ti nepřinese nic. Lidi to s tebou myslí dobře ale ve skutečnosti ti škodí, protože tě to nikam dál neposouvá. Až budeš v tom cestování tak hodně čti psychologické knihy. Prozačátek je jasné, že asi jazyky moc neumíš a nemáš tolik peněz, ale to je fuk. Začít cestovat se dá i po ČR. Pokud si neumíš najít zajímavá místa sama, začni dělat geocashing. Seznámíš se tam s mnoha lidmi, nebo hraj pokémony u nich se taky seznámíš a pošlou tě ven do světa.

6 Gabriella Gabriella | Web | 23. srpna 2016 v 12:02 | Reagovat

Nejsi sama, taky nějak netuším co v budoucnu, ale to podle mě neví hodně lidí takže s tím bych si zase tak moc hlavu nelámala :)
Já na lidech pomluvy nemám ráda. Když už tak ať to řekne do očí, ale za zády... to je podle mě jenom srabáctví... (existuje to slovo? :DD)

7 Ev. Ev. | Web | 23. srpna 2016 v 14:35 | Reagovat

[5]: Ano, to je pravda. Na svých cílech se ale pracovat snažím, jak jen to jde, i když to tak někdy nemusí vypadat. Nechci, aby mě ostatní litovali a jen utěšovali. Mám nějaké psychické problémy a tělo mi nedovolí mluvit s lidmi, obzvlášť s těmi, které vůbec neznám. To se taky snažím co nejvíce eliminovat, ale poslední dobou je to hodně těžké a přijde mi, že se spíše vracím zase zpátky. Spíše bych si přála mít kolem sebe lidi, kteří by mě vytáhli někam ven, mezi ostatní, abych zase získala alespoň nějakou svojí jistotu. Těžko se to vysvětluje, ale vlastně jsem jinak celkem nesamostatná. Z části nejspíš kvůli tomu, že jsem se tak už narodila a z části, že mě tak vychovali. Chodit někam mimo domov je pro mě těžké, pokud nejdu s někým, koho už třeba znám, tak se cítím o něco jistější. Myslím, že kdyby se našel někdo, kdo by se mnou pravidelně někam chodil, dokázala bych tyhle pro ostantní normální věci zvládat i sama.

8 Susane S. Susane S. | Web | 23. srpna 2016 v 22:32 | Reagovat

jako by jsi mi mluvila z duše, nemám slov :-( můžu snad jen říct, že vím jak se cítíš a chápu tvojí situaci zvlášť s tou budoucností .. je mi líto, že ta fúrie ti krade bráchu, nenech si od ní nic líbit :-P a taky se neboj pustit hubu na špacír ať si nedovoluje :-D

9 eAnkety eAnkety | Web | 24. srpna 2016 v 5:21 | Reagovat

Ahoj, dávám reklamy za hlas v anketě :) stav se :)

10 darthnellr darthnellr | Web | 24. srpna 2016 v 12:19 | Reagovat

S 1. úplně to samý, teda mám teď práci, takže je něco jasnější, ale stejně. S 2. mám taky docel depky, teda aspoň mám tu lásku :D 3. tak co toto je za čůzu ? -_- Od toho je blog, aby si se vypsala a tak))) Nový kamarády ? :D Já ani nevim, asi si je nijak neděla, protože skoro žádný nemám :DD A olimpiada jde nějak mimo mě letos, vždycky jsem to prožívala a teď nějak puf

11 Lexis Lexis | Web | 24. srpna 2016 v 16:28 | Reagovat

Ešte v živote som nečítala článok, ktorý by sa tak neskutočne približoval k tomu čo cítim. Všetci si myslia, aká som neschopná a podobne, no oni nechápu, aký problém to pre mňa je vyjsť niektoré dni von a tváriť sa, že je všetko úžasné. Môj život mi tiež príde ako nič, neviem čo budem robiť, ako to tu prežijem, kam sa môj život bude uberať... Tiež som v depresií, jediné čo chcem je porozprávať sa o tom, no nikto to nechápe a väčšina ľudí sa tvári ako veľmi chcú pokecať alebo pomôcť, no nakoniec sa vyhovoria alebo nespravia ani to a odignorujú ma. Takže viem, ako sa približne cítiš.

12 Dana Dana | Web | 25. srpna 2016 v 10:51 | Reagovat

[7]: Nemyslela jsem to tak, že chceš aby tě lidé litovali. Oni to většinou dělají sami a neuvědomují si, že tím vlastně druhému škodí. Na mě působíš jako depkařka, takže myslím že je dobré aby sis na takové lidi dávala pozor.

Co se týče toho seznamování s cizími lidmi, tak mám stejný problém. Taky jsem introvert melancholik jako ty. Dala jsem se na geocashing a hrála pokémony, protože mě to dostalo ven a čas od času, mě prostě oslovil někdo cizí a dal se do řeči. Mě vadí navázat kontakt první, ale jakmile mě zapojí někdo jiný do debaty, tak to mi tolik nevadí. Proto jsem se snažila taková místa vyhledávat.

Je dobře, pokud po těch cílech směřuješ. Jestli je to tak, tak to není vše tak černé, jak se zdá.

Z jakého kraje vlastně jsi? Třeba někdy někam zajdeme spolu.

13 Ev. Ev. | Web | 25. srpna 2016 v 13:56 | Reagovat

[12]: Pro mě je právě mnohdy těžké i vyjít mimo naši zahradu, mám takový pocit, jako by mě někdo sledoval a čekal, až udělám nějakou hloupost nebo nevím, jak přesně popsat to, co cítím. Navíc bydlím na vesnici, takže kdykoliv někde na někoho narazím, musím ho pozdravit a já bych nejradši jen prošla a nikoho nevnímala. Těžko se to popisuje, obzvlášť když ani pořádně nevím, co tu mojí nervozitu způsobuje.

Snažím se na sobě pracovat jak to jen jde, teď je pro mě nejhlavnější najít nějakou práci, kterou bych zvládala jak fyzicky tak psychicky a vydělat si peníze, abych si mohla splnit nějaké sny - chtěla bych třeba našetřit na nějaký lepší foťák a na kurz focení.

Já jsem z Plzeňského kraje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama