Sebepoškozování

23. dubna 2016 v 10:00 | Ev. |  Poznej autorku blogu
Téma, na které jsem četla už spoustu článků a názorů. A já bych chtěla také napsat ten svůj. Myslím, že s tím mám dostatek zkušeností, abych věděla, o čem mluvím.

Ano, je to hnus. Máte všichni pravdu. Nemám ale ráda lidi, co odsuzují druhé kvůli tomu, že si nějakým způsobem ubližují nebo si někdy ubližovali, bez toho, aby si o nich zjistili něco víc. Každý člověk určité situace zvládá nebo nezvládá po svém. To, co někdo zvládne levou zadní, může být pro jiného těžké. A potom jsou tu lidé, kteří situaci nezvládnou na tolik, že se začnou například řezat. A co hůř, chtějí svůj život ukončit a někteří to dokonce dotáhnou do konce. S tím já jsem se naštěstí nesetkala (nebo o tom nevím). Myslím, že nikdo koho znám/znala jsem, se nijak nepoškozoval nebo to nebylo v tak velkém rozsahu. Problém je, že lidé, co to dělají, to na sobě snad nikdy nedají znát a nechtějí hledat pomoct. Dost možná ve svém okolí někoho takového mám a ani o tom nevím. O čem bych ale chtěla mluvit jsem (ne, nejsem egoista) a moje zkušenosti se sebepoškozováním.

Článek obsahuje opravdu hodně textu, žádné další fotky a můj reálný příběh

zdroj obrázků: Tumblr, Pinterest


Trápila jsem se, byla jsem jen tělo bez duše, co čekalo na něco, co nepřijde. Je to něco přes rok, co jsem s řezáním začala (nepamatuju si přesně) Upozorňuju, že v tu dobu jsem ještě měla jednoho člověka, kterému jsem se mohla se vším svěřit a který byl jediný člověk, kterému jsem o svém problému řekla. Problém byl, že to mezi náma nějaký čas bylo divný a já jsem se kvůli němu hodně trápila. Už je to pár měsíců, co se se mnou nebaví vůbec a paradoxně se teď už neřežu... Nedokážu teď svoje myšlenky uspořádat tak, abych psala všechno popořadě (omlouvám se za to...) Tenkrát jsem si myslela, že se blížím tomu pomyslnému dnu, že už to nezvládnu, tak jsem s tím začala. Absolutně jsem netušila, že za pár měsíců na tom budu ještě hůř.

Ze začátku jsem se toho i bála a říznutí nebyla nijak hluboká a za pár dní nezbyly ani žádné jizvy. Postupem času jsem začala přidávat a jizvy na ruce byly více a více vidět. Chtěla bych vám vyprávět "příběh" z minulého léta. Nepamatuju si, kdy přesně se to stalo, ale podle dalších souvislostí jsem si vydedukovala, že to mohlo být někdy v půlce července. Můj "kamarád" mi někdy bezdůvodně lhal, odpouštěla jsem mu to, protože jsem ho měla ráda a on se mi vždycky omluvil, tvrdil, že někdy má tendenci si věci přibarvovat, protože si připadá nezajímavý. Nepamatuju si, o co ten den přesně šlo, ale něčím mě naštval a já zrovna měla při ruce žiletku. Nemyslela jsem. Konala jsem. Dala jsem do toho sílu. Ani jsem pořádně nevěděla, co dělám. Byla jsem jako v tranzu. Do těch nechápu, jak jsem to vlastně dokázala. Neměla jsem pevnou ruku a jedno říznutí se mi rozdělilo na dvě. Dvě, ale přesto dost velká. V tu chvíli jsem zpanikařila. Tak jako nikdy jindy v životě. Z rány začala vytékat krev a já v pudu sebezáchovy běžela co nejrychlejš do koupelny s papírovým kapesníkem pod rukou, abych nenadělala po celém bytě. Ruku jsem přehodila přes okraj vany, aby krev odtékala pryč. Nevím, co v takové situaci dělat a pod stresem a tlakem už vůbec ne. Napřed jsem chtěla ránu omýt, tak jsem na ni pustila vodu. Všechna krev se odplavila, ale když jsem vodu vypnula, rána hned byla plná krve. Jednou rukou jsem rychle někde hledala telefon (ano, tahám ho absolutně všude, ať se děje, co se děje) a nešikovně psala zprávu tomu, co to způsobil. Náš vztah byl fakt zvláštní, byla jsem schopná říct mu skoro všechno, tak moc jsem ho měla ráda... Nějakým způsobem jsem se mu snažila popsat, co jsem provedla a panický záchvat se mě pořád držel, takže jsem příšerně vyváděla. Vzpomněla jsem si na svoje auto a lékárničku v něm. V tu dobu nebyl nikdo doma, myslím, že všichni byli v práci, nebo prostě někde jinde. Doma žádné jiné "lékařské pomůcky" nemáme, takže jsem vzala balík papírových kapesníků a vydala se na cestu do garáže. Už jsem ani nějak nevnímala, že všude kapu krev. Jednou rukou jsem otevřela kufr auta, vyhrabala lékárničku a snažila se najít něco, co by mi pomohlo. Vzala jsem nějaký obvaz a ruku zavázala a doufala, že se to samo zahojí, nechtěla jsem na to koukat... Vrátila jsem se domů a další událost neumím moc dobře popsat a nechci na to moc myslet. Kluk, který to v podstatě způsobil byl najednou u mě a snažil se mě alespoň nějak uklidnit... Do teď když si na to vzpomenu, je mi strašně líto, jak to všechno dopadlo...

Další dny jsem na ruce nosila dva obvazy přes sebe, když se doma zeptali, co se mi stalo, řekla jsem prostě, že jsem se řízla. Nic víc, nic míň. Na další otázky jsem nereagovala, on se nikdo ani moc nezajímal. Celou tu dobu, co jsem se utápěla v depresích a řezala se, si doma nikdo ničeho nevšiml nebo to prostě na sobě nedali znát a nechali to být. Obvaz se mi k ruce přilepil a já se to radši ani nesnažila odstranit. Jeden den jsem se o to pokusila a strhla ho i se strupem, takže jsem si tam dala další a už ho tam nechala, protože jsem absolutně nevěděla, co dělat a k doktoru jsem se s tím bála jít. V tu dobu byla u nás pouť (25. července) a to k nám jezdí příbuzní, kteří jsou u nás vždycky celý víkend a pár dní v týdnu. Od té doby bylo na chvíli zase všechno fajn. Vyčistil se vzduch i mezi mnou a ním. Na pouť jsme byli ještě s pár lidma na zábavě a opravdu mi bylo fajn. Obvaz jsem pořád měla přilepený k ruce, ale nůžtičkama jsem ho obstříhala tak, aby ho tam zbylo co nejméně. Jeden večer (nebo spíš noc) jsme přišli domů a když jsem se chystala do postele a svlékala si svetr, najednou se mi sám od sebe od ruky odlepil a mě se neuvěřitelně ulevilo. Až do září bylo všechno víceméně ok.

Na konci září jsme oba nastoupili na VŠ ve stejném městě. Myslela jsem, že budu ta nejšťastnější osoba na světě. Byla jsem zamilovaná a poprvé mi někdo řekl, že mě miluje. Kdybych jen věděla, co bude následovat... První týden na vysoké jsem absolutně nezvládla a člověk, co mi ještě týden předtím sliboval, že se mnou bude, ať se děje, co se děje a že mě potřebuje, se na mě absolutně vykašlal. Nechci to nějak víc probírat, oči se mi plní slzami...

Hned v pátek po prvním týdnu tam jsem odjela s mámou a tetou na víkend do Paříže. V úterý jsme se vraceli a nějak jsme si to vyříkali, ale cítila jsem, že něco není správně. Asi jsem to zkazila a moc na něj tlačila, ale on mi něco slíbil a pak se z toho snažil vykroutit a já do dnes nechápu, co se stalo. Nikdo mi nic nevysvětlil. Na moje narozeniny mi řekl definitivní ne (moc krásnej dárek...) a já se zhroutila ještě víc. Jistě, že jsem sahala po žiletce. Víte, dává nám to nějaký pocit, který na chvíli přehluší tu bolest na srdci a duši. Proto to děláme. Člověk, který to nezažil, to nejspíš nepochopí a já ani nechci nikoho omlouvat. Je to hloupost, vím to. Nic to nevyřeší. Jenže v tu chvíli tomu prostě nejde odolat...

Několik měsíců jsme se ještě bavili, ale už jsme se nevídali. Úspěšně se mi vyhýbal a mně z toho bylo ještě hůř. Když mě někde viděl, prostě se "nenápadně" otočil nebo změnil směr. Myslela jsem si, že už to neustojím. Snažila jsem se být jen kamarádka, protože jsem o něj nechtěla přijít. Ano, mám ho ráda... MÁM. Pořád a i přes to všechno. Párkrát jsem ještě po žiletce sáhla a mám ji pořád schovanou u postele. Teď už jsem asi dva měsíce úplně čistá.

Není mi líp. Je mi pořád hrozně a cítím se strašně sama a zlomená. Je mi smutno. Chybí mi. Cítím, že už nemám nikoho. Spadla jsem. Upadla jsem na to dno. Myslela jsem, že už jsem úplně dole, jenže jsem se propadala pořád níž a níž. Neexistovalo žádné vysvobození. Hledala jsem ho. Hledala jsem s žiletkou v ruce. S flaškou alkoholu. S cigaretami. S práškami... Ničila jsem svoje tělo ze vnitř i z venčí. Nemůžu uvěřit, co všechno se za tak krátkou dobu může stát. Před ostatními se tvářím, že jsem v pohodě a že všechno zvládám na jedničku. Uvnitř se to ve mně všechno pere, moje duše a srdce pláče a chce být pryč.

Přiznám se vám, že teď jsem momentálně troska. Nechodím do školy, nemám práci, nemám na to sílu ani nervy. Hledám si věci, kterými se zabavím. Blog, čtení, hudba, youtube, seriály, filmy, kreslení, focení... Zdá se, že je toho dost, ale přesto je to pořád málo. Nedokážu se ničeho držet. Chybí mi nějaká společnost. Nějaká ta spřízněná duše. Někdo s kým můžu kdykoliv jít třeba jenom ven a normálně si popovídat.

Máte pravdu, že člověk si musí pomoct sám, že sebepoškozování není řešení, ale víte jak moc člověku v nouzi pomůže podpora někoho, kdo ho má rád? Když jsem cítila, že tu pro mě někdo je, začínala jsem mít pocit, že všechno bude lepší. Teď už nemám a snažím se sama zvednout. Nejde mi to. Je přede mnou ještě hodně dlouhá cesta a nevím, jestli ji zvládnu ujít.

Strašně moc bych někdy chtěla poděkovat Elyasovi za to, že mi pomohl nemyslet tolik na moje zlomené srdce a že jsem se do něj platonicky zamilovala natolik, abych přestala myslet na opravdovou nešťastnou lásku a trápení. Nedovedete si ani představit, jak vám naprosto cizí člověk, celebrita, herec dokáže pomoci. Jen tím, že existuje a že dělá to, co dělá. Vím, zní to fakt divně, ale on mi opravdu pomohl a i když mě to pořád strašně bolí a asi hodně dlouho bude, on mi pomohl překonat ten nejhorší čas. Koukala jsem na Türkisch für Anfänger a všechny filmy s ním, co jsem na internetu sehnala. Stahovala si jeho fotky. Zamilovala se znovu do Německa a němčiny. A myslela na všechno tohle a ne na to ostatní (alespoň ne tak často). Prosím Boha, jestli tam někde opravdu je, ať mi dá šanci ho alespoň vidět... Vím, že to zní hrozně a že je to klišé. Myslela jsem, že mám tyhle platonický lásky už za sebou, ale tohle je něco víc.

Přestala jsem s řezáním. Doufám, že už definitivně. (Upřímně? Když jsem teď hledala nějaké fotky do tohohle článku, zvedal se mi ze všech těch fotek žaludek a skoro jsem to nesnesla...) Můžu vám jenom poradit, ať to neděláte. Ať se držíte! Na ruce mám jednu hodně velkou jizvu (alespoň pro mě je velká), dvě menší a hromadu malých, už skoro neviditelných. Jsou tam a budou tam. Napořád. Nesnažím se je nějak extra krýt, na druhou stranu je ani nevystavuju. Nechci sem dávat fotku, nechci se tim nijak chlubit. Text vám musí stačit... Možná mi to někdy způsobí problémy, např. s hledáním práce. Ale já to beru jako součást mě. Jako kapitolu mého života, která byla důležitá. Časem bych chtěla ty jizvy nějak přetetovat, pokud by to bylo nějakým způsobem možné. Jsou tatéři, co to dělají a tetují lidem jizvy třeba po operaci nebo i po řezání, aby to nebylo tolik vidět a vypadalo to nějak lépe. Snad to přes ty moje půjde...

Nevím, jestli to někdo dočetl až sem (divila bych se, kdyby jo). Asi jsem se dost rozepsala, ale přesto jsem určitě neřekla všechno, co bych chtěla... Moc vám toho neporadím, sama jsem pořád hodně bezradná. Život je až moc těžký...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gabriella Gabriella | Web | 23. dubna 2016 v 11:06 | Reagovat

Sama jsem se řezala a vím, že je těžké přestat. Kolikrát mám chuť po něčem ostrém zase šáhnout, ale doposud jsem se držela a doufám, že i na dále budu. Ostatně to není zase tak dávno. Nikdy to nebyli uplně hluboké rány, ale ani ne zrovna malé. Pár jizev mi i zůstalo. Upřímně tě dost chápu, vím jaké to je utápět se v depresích, úzkosti, bolesti. Jen je dobré se upnout na něco jiného. Ale musím souhlasit život není peříčko a ne vždy nás čekají jen příjemné a pěkné věci. Jen je dobré to řešit jinak než řezáním, držím pěsti ať se k tom už nevrátíš :)

2 Broken girl Broken girl | Web | 23. dubna 2016 v 11:53 | Reagovat

Já jsem znala holku, co se řezala. Několikrát s tím byla i v ústavu, ale nikdy jí to nijak nepomohlo... Já sama jsem se sice nikdy neřezala, ale všechny tyhle pocity znám. Kolikrát už jsem chtěla něco takového udělat, ale vždycky jsem měla moc strach, takže jsem se místo řezání kousala do jazyka nebo zevnitř do pusy...

3 extras-diary extras-diary | E-mail | Web | 23. dubna 2016 v 15:17 | Reagovat

Párkrát už mě taky napadlo jít touhle cestou, vždycky jsem se ale včas zarazila a snažila se to přemoct jinak...

4 Sheilene Sheilene | Web | 23. dubna 2016 v 18:47 | Reagovat

Já jsem dřív také odsuzovala lidi, kteří si ubližují a nechápala, co na tom mají a říkala si, že jsou strašně hloupí. No časem jsem se dostala jisté situace, která mi otevřela oči a na danou věc nahlížím úplně z jiné perspektivy.
Co se týče poškozování, tak nejvíce mi asi pomohl přítel a hlavně teď na takové věci nemám čas myslet a už vůbec praktikovat. :D

5 saorisse saorisse | Web | 24. dubna 2016 v 0:15 | Reagovat

Ach jo, prožíváš těžké období..přijít o blízkou osobu, se nese těžce. Navíc mám pocit, že nemáš pořádný povinnosti, což člověka taky ubíjí, přináší pocit neschopnosti a snižuje sebevědomí..člověk je pak v bludnym kruhu, ze kterýho není jednoduchý se dostat ven. Nějakou kamarádku ve svym okolí nemáš?
Jinak já se taky řezala žiletkou.....Bylo to v období, kdy jsem se nesnášela. Teď, když jsem se sebou tak nějak vyrovnaná, přijala jsem se a mám se ráda, bych si tímhle způsobem neublížila.
K odborníkovi - např. psychologovi jsi nezkoušela zajít?

6 Andey Andey | Web | 24. dubna 2016 v 12:07 | Reagovat

Když ti ublíží někdo, komu věříš nejvíce. Naprosto tě to dostane. Člověk potřebuje člověka, kterému by se mohl svěřit. Jsi silná, určitě se z toho dostaneš.
Kdyby sis potřebovala popovídat. Napiš mi. :)

7 K. K. | Web | 24. dubna 2016 v 16:41 | Reagovat

Některá období v našich životech prostě a jednoduše vyžadují tyhle kroky. Nikdy jsem to nepovažovala za slabost. Člověk, který si sám dobrovolně ublíží musí být naprosto na dně. Moje nejlepší kamarádka ( kdysi nejlepší kamarádka, 11 leté přátelství skončilo mrknutím oka .. nevím, ale ta událost ji změnila. ) se pokusila spáchat sebevraždu, předávkovala se. Snažila jsem se pochopit, proč to udělala, ale jednoduše jsem to nedokázala. Nikdy nikdo nepochopí pocity toho druhého, pokud se sám nedostane na úplné dno. Oběsil se mi kamarád. Řezala se mi kamarádka. Nechápala jsem, že mě kamarád opustil, nechápala jsem, že ty dvě mě chtěly opustit. Proč to udělali? Vždyť je tu tolik lidí pro které něco důležitého znamenají. Ale všechno jsem si uvědomila až mnohem později. Kdy jsem se dostala do podobné situace. Život prostě není lehký a o nějakých problémech se prostě s někým bavit nedá, protože ten někdo to jednoduše nechápe. Po jednom těžším rozchodu, po kterém jsem byla jako tělo bez duše jsem smutek utápěla v alkoholu a na mé levé ruce se začalo objevovat několik řezanců, které mi dnes to hnusné období připomínají ve formě nepěkně vyhlížejících jizev. Nejvíc mi pomohl můj nynější přítel, který měl to samé trápení, chápal to. Rozuměl mi. Jednou přijde někdo, kdo to pochopí. V mém okolí je jednoduše hodně lidí, co se nějakým způsobem ničí. Má kamarádka ze školy si trhala vlasy, každá část jejího těla je hodně zjizvena, kousala si ret a jazyk do krve .. každý se s depresemi a stresem vypořádá po svém.

Učitelka psychologie řekla, že s vnitřní bolestní se nevypořádáme tak, že si budeme ubližovat, že budeme jen ležet a přemýšlet. Musíme se snažit zapomenout. Musíme si najít něco, co nás přiměje cítit se šťastně. Něco, co zabaví náš mozek i ruce. Rozváděla se. Začala pít. Ale potom si řekla: a dost! Vzala krumpáč a šla před barák vykopávat plevel .. prý ji to pomohlo.

Věřím, že jsi silná. Věřím, že už ti bude jen a jen líp. :) Všechno bude v pořádku. Po něčem těžkém, přijde něco krásného .. :)

8 Paige Douglas Paige Douglas | Web | 25. dubna 2016 v 16:01 | Reagovat

Ja som sa nerezala, nedokázala by som to, ale trpím depresiami a je strašne ťažké sa zbaviť tej úzkosti, ktorá ťa rozožiera zvnútra.. ja sa na tú všetku bolesť snažím nemyslieť... najlepšie pre človeka je, keď si nájde priateľov a hobby, pri ktorom zabudne na svoje momentálne problémy.. Poznám jedno dievča, ktoré sa reže a takéto fotky dáva na instagram... pochybujem, že trpí depresiami a preto nenávidím takých ľudí, ktorý si myslia, že rezanie je IN -_- ja som sa rozhodla, že keď pôjdem na VŠ tak na psychológiu... pretože chápem ľudí a viem aké to je, keď má človek zlé obdobie... Si silná osobnosť a dúfam, že ti bude už len lepšie a lepšie :)

9 Clara Black (Azzie) Clara Black (Azzie) | E-mail | Web | 25. dubna 2016 v 19:26 | Reagovat

Moc s tebou soucítím. Taky jsem se řezala (teď už skutečně jen nárazově, teď nedávno jsem se pořezala asi po šesti měsících) a vím dost dobře, jaké to je. Ty pocity a tak. A jsem na tom zřejmě dost podobně jako ty - jsem doma, nemám práci a hledám něco, čím se zabavím a odvedu tím myšlenky jinam. Faktem je, že jsem skončila v půlce druháku a nemám ani dodělanou střední, protože to prostě nedokážu.
Věřím ale v to, že se věci skutečně můžou časem obrátit k lepšímu. Nejdřív jen trošku, pak víc... jde o to držet se na dobré vlně. Mě samotné se to samozřejmě nedaří, protože jsem to už asi vzdala. Nemám důvod, proč se dál snažit bojovat, protože mě už všichni opustili. Mám jen jednoho jediného člověka a ten mě teď pomaličku opouští taky... je to těžké, ztratila jsem naději i motivaci. Takže přežívám. Ironie, že pro ostatní vždycky naději vidím, jen ohledně sebe jsem pesimistická, ale což. Přeju ti moc štěstí, aby ti už bylo jen líp. Aby se ti ty věci obrátily k tomu lepšímu. A kdyby sis třeba jen chtěla promluvit v okruhu ''podobných'', tak mi můžeš napsat. Občas člověku může pomoct, když se svěří někomu, kdo prochází něčím podobným. Jen jsem to chtěla říct :-) Držím ti moc palce a posílám vřelý pozdrav od svého papouška ♥ (Zvířátka pomáhají, alespoň mě! Možná tě to rozveselí, když ti bude smutno :-))

10 Brunet. Brunet. | Web | 13. července 2016 v 13:44 | Reagovat

Tento článok si čítam už asi po 28542567x a po každom mi slzy tečú dole tvárou. Viem čím si si musela prejsť a stále prechádzaš. (keď si niekto pozrie moj blog alebo prečíta články, nikdy by nepovedal, že som mala nejaký takýto problém), ale áno mala som tento problém. Ubližovala som si. Mala som na to iné dôvody ako ty, ale podstatné je, že viem presne ako sa cítiš.
Čas, kedy si ľudia ubližujú je ako mrak čiernoty, pri ktorom máme pocit, že nikdy nezmizne. Samota a smútok.
Hrozne moc ti prajem, aby si sa z toho dostala na milion % ako ja. Silné objatie ti posielam, nech prejde zle obdobie čo najskôr! :-)  :-)  :-)

11 Es2017 Es2017 | E-mail | 1. března 2017 v 19:13 | Reagovat

Ahojte, som študentkou psychológie v Olomouci. Oslovujem vás prostredníctvom tohto príspevku z dôvodu, že *hľadám* ľudí - konverzačných partnerov pre svoju bakalársku prácu, ktorá je zameraná na zámerné sebapoškodzovanie. Výskum bude prebiehať formou rozhovorov. Všetko bude kompletne ANONYMNÉ. Hľadám ľudí vo veku od 18 rokov, ktorí sa v minulosti či naďalej v súčasnosti sebapoškodzujú. V prípade akýchkoľvek otázok ma prosím kontaktuje prostredníctvom mailu: vyskumdsh2017@gmail.com. Ďakujem vopred.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama