Utéct sama před sebou

11. března 2016 v 10:00 | Ev. |  Téma týdne
Jak bych jen pojala tohle téma týdne? Komedie života. Hmmm... Neumím psát, nikdy jsem se moc necítila na psaní příběhů a podobě, naposled jsem psala nějakou slohovku asi před rokem, ale pokusím se něco stvořit, snad to nebude tak hrozný (co mě to zase napadá?!)


Už mě to doma štve. Je to teprve týden, co jsem se vrátila z New Yorku, po roce jsem zpátky "doma" a už bych nejradši zase někam utekla. Deprimuje mě to tu a stýská se mi po mých kamarádech, které jsem získala za velkou louží. Život je někdy fakt otravnej...

Začíná jaro a já jen vzpomínám na poslední podzim, kdy jsem se seznámila s mým idolem. Dodnes nechápu, jak se to všechno semlelo, ale můj spolubydlící mi to nějak domluvil, tak jsem neodmítla. Došlo i k výměně kontaktů a k nabídce nějaké té práce, až mi skončí pracovní pobyt ve státech. Přemýšlím, jestli se mu mám ozvat nebo ne. Mohla bych odjet pracovat do Německa, mohla bych opět odjet a utéct od všeho tady doma.

Uběhlo pár dní a já jsem se rozhodla. Je ráno a balím svůj kufr. Jen pár věcí, nechci toho s sebou tahat moc. Píšu zprávu do Německa a vyrážím na vlak, který mě odveze do města, kde přesednu na přímý spoj do Mnichova. Nikdy jsem nebyla spontánní a neměla jsem odvahu udělat takové rozhodnutní v podstatě ze dne na den. Až do minulého roku - zvládla jsem New York, musím zvládnout i tohle!

Cesta vlakem uběhla na můj vkus až moc rychle. Je něco kolem půl dvanácté a já jsem se najednou ocitla na nádraží v Mnichově. V hlavní hale potkám nějakého chlápka, který drží cedulku s mým jménem. Dobře, budu mu věřit. Dovede mě k autu a galantně mi přidrží dveře úplně nové bílé Audi S8. Přpadám si jako ve filmu. Jsem vůbec vzhůru, není to jen sen? Řidič mě doveze kamsi do města, jsem úplně mimo, přemýšlím o tom, co to dělám a mám strach, co bude dál. Vystoupím a zamířím s obavami do dvěří strašidelně velké budovy. Za jakousi recepcí se na mě usmívá tmavovlasá žena, nejspíš už o mně ví, a vede mě chodbou neznámo kam. Ještě pořád mám čas vrátit se, rozmyslela jsem se... Moje myšlenky přeruší recepční, která mi oznámí, že jsme na místě, strčí mě do dveří a já vpadnu do místnosti jako odjištěný granát. Bože, kde to zase jsem... Rozhlédnu se po místnosti a konečně spatřím nějakou známou tvář. On se na mě usměje a hned ke mně zamíří. V tu chvíli dostávám opět jakýsi pocit bezpečí a moje panika je alespoň z části pryč. Uff, je tu a ví, že jsem přijela... Přivítá mě a se slovami, že musí ještě chvíli pracovat, mě usadí do měkké pohovky a nechá mi přinést něco k jídlu a pití. Teď je ta chvíle, kdy si můžu trošku oddechnout a přemýšlet o tom, co se děje a co se dít bude. Na přemýšlení jsem však měla jen půl hodinu. Vrátil se a pozval mě na oběd. Super, jsem pořádně hladová a v peněžence mám jen pár euro.

A co bylo dál? Dali jsme si výborný oběd, popovídali si, on mi řekl, že u něj můžu pár dní zůstat... Dnes je to přesně rok, co jsem se rozhodla udělat tenhle krok a já pořád nemůžu věřit tomu, že si budu brát mého vysněného a že čekám jeho dítě. Všechno se to událo tak rychle a kdybych se nerozhodla odjet pryč, nikdy by se to nestalo. Zní to jako pohádka, jako ten happy end, ale já věřím tomu, že tohle ještě není ani zdaleka konec, ale začátek. Život, který nám pořád dokazuje, že neumí psát jen tragédie, ale i komedie.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 chloexoxo chloexoxo | Web | 11. března 2016 v 13:08 | Reagovat

Suprově napsané! Doufám že tebe vyberou. ;-)
Fakt umíš bezvadně psát.

2 Kate. Kate. | Web | 11. března 2016 v 19:26 | Reagovat

To je úžasný :-)  
Tvoje články se vážně dobře čtou♥

3 Ev. Ev. | Web | 12. března 2016 v 14:12 | Reagovat

Děkuju moc! :-) jsem se nějak nudila a tohle mě z ničeho nic napadlo :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama