Život ve stínu

1. prosince 2015 v 15:59 | Ev. |  Téma týdne
Každý člověk je jiný, přesto se však všichni dají rozdělit do dvou skupin - oblíbení a neoblíbení. Já jsem skoro celý život patřila do té druhé skupiny. Možná byly časy, kdy mě ostatní brali jako sobě rovnou, ale většinu času jsem ta šedá myška, kterou nikdo nemá rád.


Když to tak vezmu od začátku života, vzpomínám si až na první stupeň základní školy. Ze školky si pamatuju jen jak mě nutili pít mléko a to také nejsou ty nejlepší vzpomínky... :D Na prvním stupni jsem ještě nějaké velké problémy neměla, na druhém už to začalo být horší.

Jelikož bydlím na vesnici, kde máme školu pouze s prvním stupněm, na druhý jsem musela dojíždět do vedlejšího městyse. Bála jsem se i jízdy autobusem, bála jsem se těch velkých dětí, deváťáků. Nejsem zrovna ukecaný člověk, neumím si udělat hromadu kamarádů, takže jsem v nové škole měla dost problémy. Kluci se mi smáli, utahovali si ze mě a já se neuměla bránit. Žila jsem ve stínu svých úspěšnějších spolužáků, nebylo na mně nic zajímavého, všimli si mě jen tehdy, když měli potřebu dělat si ze mě srandu. Na prvním stupni jsme se všichni vpohodě bavili, na druhém už se za mě však začali stydět a tohle "kamarádství" skončilo, takže jsem na všechno byla sama. Po čase jsem se začala bát do školy chodit. Asi v sedmé třídě se to trochu zlomilo a našla jsem si ve třídě kamarádku, se kterou jsem si rozumněla. A tak nastala doba, kdy se to všechno nějak srovnalo a já byla relativně vpohodě.

S přestupem na střední školu to však začalo znovu. Moji starší kamarádi, které jsem si našla přes facebook díky fotbalu, mi tvrdili, že na střední je to úplně jiné a že to bude fajn. Tak jsem tomu věřila. A to byla chyba. Opět mě šikanovali a já se bála do školy chodit. Rodiče si toho všimli a řekli zástupkyni ředitele, aby se to nějak řešilo. Tu jsem už znala, protože je ze stejné vesnice jako já, takže to šlo celkem vpohodě. Je pravda, že na střední moje utrpení trvalo asi jenom rok. Byla jsme převážně holčičí třída a bylo nás málo, takže mě pak holky mezi sebe tak nějak vzaly a od druháku už se to dalo přežít. Ze začátku jsem zase byla spíš za nima než mezi nima, ale časem se to zlepšilo a našla jsem si nejlepší kamarádku.

Po maturitě jsem znovu zajela do období osamění a teď jsem tak nějak sama. Nevím, co se svým životem, škola mi nejde, do práce se bojím, je to takové zvláštní období, kdy mám pocit, že nic nemá smysl. Nevím, co se mnou bude a všechno je nové. Můžu jen doufat, že se to opět nějak zlomí a přijdou nějaké lepší časy.

Občas jsem v životě několikrát ze svého stínu vystopila, mám hezké vzpomínky, ze kterých je mi teď jen smutno, protože vím, že už se to nedá vrátit. Nejspíš mám svůj osud napsaný a budu navždy jako ta šedá myš, kterou nemá nikdo rád.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lea Lea | Web | 26. března 2016 v 17:36 | Reagovat

Ahoj,
oplácím návštěvu :-). Moc pěkný a od srdce psaný článek! Hlavu vzhůru! Jednou se to zlomí. Také jsem bývala outsider a vlastně pořád tak nějak jsem...ale už je to lepší. Blog mně totiž nutí, občas jít mezi lidstvo a něco zažít, aby bylo o čem psát ;-)...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama